Važený P.lantážníku,
o autorské inscenaci skupiny Ztracená existence jsme se již zmiňovali v reportáži ze Stodůleckého Písečku. Po zhlédnutí tohoto představení na celkově spektakulární akci MayDay 2011 se k “vyznavačům” Vandasky přidala i druhá polovina našich korespondentů, a tak bych se nad tímto počinem ještě jednou rád pozastavil.
Vandaska je zjev v našich divadelních končinách málo viděný – poloamatérský škuner se vydal do nevyzpytatelných vod politického divadla. A plavba proběhla hladce, kapitán a posádka nešetřili dechberoucími nápady a diváci ze svých kanónů pálili jen salvy smíchu. Zbývá si jen ujasnit, kam loď vlastně plula. Otázky kolem konečného vyznění inscenace byly kladeny i při diskuzi na Stodůleckém Písečku. Sami tvůrci deklarují na svém webu rozhořčení nad vysokými preferencemi Dělnické strany a osobností Tomáše Vandase. Ovšem příběh, který Ztracená existence prezentuje, není zdaleka tak lehce čitelný – přes jasné zesměšnění strany včel – dělnic, ani demokratičtí krasobruslaři nevystupují jako nositelé idéalu lidskosti a svobody. Kdo je hodný a kdo je zlý?
Dle mého je třeba celou inscenaci číst pozpátku, i naše společnost dávno ztratila černo-bílé kontury. Pokud vezmeme konkrétní problém neonacismu – tak již delší dobu nemůžeme jasně určit z jakých sociálních skupin a vrstev společnosti se rekrutují neonacisté. Fenomen je to lezavý a celospolečenský, netýká se jen včel a krasobruslařů, ale všech diváků v pomyslném světě KovoMed Areny. Kousek neonacisty se může skrývat i v tom, kdo skáče nejčistčího trojitého axela. A to je pro mě poselství Vandasky Ztracené existence.
Vandaska
Ztracená existence
premiéra 20.6.2010 Studio Ypsilon
